OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mnoho lidí má tuhle kapelu za nudný, pomalý a primitivní melodický pseudoblack, navíc s automatem. Chyba... Popravdě ani já jsem nic příliš odlišného neočekával, naslouchaje různým hlasům „moudrých“... Není však nad vlastní empirii. Tohle CD mne překvapilo. Vzpomínám si, jak před pár lety mnozí dnešní páni kritici ujížděli na po hudební stránce podobné kapele, která ovšem ve svých začátcích byla výrazově plošší než Gardens Of Gehenna. Ta kapela se postupně vypracovala až ke skutečně originální tvorbě. Jmenovali se Samael... Jejich desku Passage mám fakt moc rád. V jistém směru na mne hudba Gardens... působí podobným dojmem. Ale jsou tu odlišnosti, a to dost značné, protože Gardens Of Gehenna jsou výrazově nasměrováni dost jinam. Především stavějí na programovém minimalismu. Pokud někdo kritizuje primitivnost jejich hudby, pak zřejmě vůbec nepochopil, o co v téhle kapele jde. Koneckonců kromě kláves tu i bicí automat plní svou významnou „strojově chladnou“ roli. Gardens Of Gehenna se snaží o kombinaci metalového minimalismu s prvky elektroniky. Podle mého mínění se jim toto krédo veskrze daří naplňovat. Vrchní textařka a tvůrčí duch kapely, basistka Birgit, má poměrně jasno v tom, kam chce svou kapelu směřovat. Dead Body Music je v této snaze druhým pokusem. Podle mne poměrně povedeným. Deska skutečně působí na posluchače temnou a programově monotónní atmosférou, která je poměrně specifická a v „metalových“ kruzích i docela originální. Důležitou složkou výraziva Gardens Of Gehenna jsou texty. Bez nich může tato hudba skutečně působit ploše. Dohromady s textovým vyjádřením však vznikají originální odrazy depresivní duše a myšlenkových pochodů Birgit. Osobitě působí i některé texty, napsané v pro Čechy hrubě působící němčině (Tod und Teufel). V pozadí hudby těchto Němců se vznáší mýtus temného erotična... Takže pokud máte chuť vstoupit z prachu života do říše, kde vládne sametově černá všeobjímající tma, doporučuji vyzkoušet Gardens Of Gehenna. Jsem docela zvědavý na jejich další album, na kterém by se prý měli od svého totálního minimalismu poněkud oprostit a ukázat posluchači i to, že umějí kromě tvorby depresivních nálad zároveň i hrát. Poohlédněte se tedy i po jejich novém albu The Mechanism Masochism. Zajímavé...
8 / 10
1. Requiem
2. Iesaiah 14:12
3. Tod und Teufel
4. Gethsemane
5. Beautiful Blackness
6. Lacrimae Rerum
7. From A Silent Yearning Dark
8. Dust of Life
Mechanism Masochism (2003)
Dead Body Music (2000)
Mortem Saluta (1998)
Tod und Teufel (12") (1997)
Gardens of Gehenna (promo) (1996)
Gardens of Gehenna (demo) (1996)
Vydáno: 2000
Vydavatel: Last Episode Records
Produkce: Opel
Studio: Danse Macabre studio
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.